Gorilla g. gorilla - Gorila nížinná

Stručné informace:
Patří do řádu primátů a čeledi lidoopů, takže to není žádná opice, ale lidoop. Je nejpočetnějším zástupcem druhu, který obývá území od JV Nigérie po Gabun. Žije v deštném pralese, kde se zdržuje převážně na zemi. Na noc si zvířata stelou pohodlné hnízdo z listů a větví. Přírodní populace čítá na 45 000 jedinců.

V přírodě se gorily dožívají zhruba 35-ti let, v lidské péči až 50-ti. Jsou výhradně býložravé a jídlem se zaobírají většinu dne. Konzumují listy, větve i plody různých rostlin a tak jako všichni výhradní býložravci občas i své výkaly. Toto chování je zcela přirozené v souladu s jejich zažívacím systémem, kdy požitá potrava vychází z těla jen částečně strávená, obsahující ještě mnoho cenných živin.

Gorily žijí v malých tlupách rodinného charakteru jejíž jedinci mají mezi sebou silné pouto a dorozunívají se různými postoji a zvuky. Mění rovněž výraz obličeje pohyblivým obočím a rty. Tlupu vede nejsilnější stříbrohřbetý samec. Odlišně zbarvený hřbet je jedním ze znaků dominantnosti. Postavení si udržuje taktéž typickým postojem, imponováním a zvedáním hlavy.

V pražské zoo tvoří rodinu otec Richard, mamka Kijivu, teta Shinda a malý prcek Moja.

Měla jsem tu čest „hlídat“ Moju, první gorilí mládě narozené v České republice. Dostala jsem se k tomu jako slepý k houslím, ale jelikož mám ráda všechno co se děje kolem zvířat, tak proč bych si neudělala brigádu.

Už při vstupu do areálu jsem byla překvapená, jak se vše od mé poslední návštěvy změnilo a stále se mění. Jistě nemusím připomínat, že se jedná o Zoologickou zahradu hl. m. Prahy, neboť narození gorilátka je veliká událost, která proběhla ve všech možných i nemožných médiích.

Areál, který je určen gorilí tlupě mě nadchnul, den začínal příjemně slunečně a já jsem se těšila, až je uvidím. Dočkala jsem se sice až večer a to jenom táty Richarda, Moju s maminkou Kijivu jsem zahlídla mezi lidma jen dvakrát v průběhu dne, ale nemrzelo mě to, protože si vše v blízkém čase užiju jako návštěvník.

Venkovní areál pro gorily

Krásný interiér pavilonu

Průhled na gorilí teritorium

Co mi tedy vadilo je neukázněnost některých návštěvníků. Je však nutno podotknouti, že jen někteří Homo sapiens jsou natvrdlí nebo hluší a cizojazyční návštěvníci s oblibou dělají že nerozumí, ačkoliv slovům „nou fleš plís“ by rozumět měli.

V pavilonu běží i video

Richard a v pozadí Shinda

Richardovi se focení opravdu nelíbí

Naše práce spočívala také v usměrňování davu dychtícího spatřit malou Moju. Pavilon pro gorily není nafukovací a tak se dovnitř pouští návštěvníci průběžně v menších skupinkách. Vždy před vstupem byli lidé upozorněni, aby nepořizovali fotky s bleskem a totéž jim bylo zopakováno uvnitř pavilonu spolupracovníky zoo, kteří mají podávat o životě daného zvířete informace.

Richardovy krásné zoubky

Moja se houpe na provaze

Moja stojí u provazu

No a stejně si někteří (sobečtí a netolerantní) neodpustili foto s bleskem, ačkoliv každému člověku, který někdy v životě držel fotoaparát musí být jasné, že fotka pořízená přes sklo s bleskem nemůže býti kloudná. Ony sice jsou na kmenech stromů umístěné malé piktogramy s přeškrtnutým fotoaparátem, který bleská, ale jsou dosti nešikovně umístěné a při více lidech v pavilonu postrádají svůj výmluvný upozorňovací charakter.

Moja visí na provaze

Moja má vyplazený jazyk

Moja při lození

Nepochopitelná pro mne byla také drzost některých jedinců protlačit se do pavilonu východem. Chápala bych to ještě tak u pubertální mládeže, ale u dospělých? Velmi zarážející pak byla skutečnost, že to někteří zkoušeli i s děckama různého věku, ačkoliv většina národa stála ukázněně ve frontě a samozřejmě i s různě starými dětmi.

Moja s odpočívající Kijivu

Moja asi zívající

Mojin skoroportrét

Musím však uznat, že na množství lidí (téměř 13 000 jedinců), kteří ten den zoo poctili svou návštěvou je jen malé procento osob netolerantních, převažují ti slušní a někteří jsou dokonce velice všímaví a neuniknou jim ani gorilí stopy na podlaze u vchodu a východu z pavilonu.

Moja tahající větev

Richard téměř tváří v tvář

Richard je opravdu impozantní

Proč se nesmí v pavilonech fotit s bleskem:

Představte si, že sedíte v teple domova, pěkně si užíváte pohodičku s nataženýma nohama u filmu nebo zrovna jíte něco moc dobrého či provozujete úplně jiné věci a kolem vašich oken se neustále pohybují nějaké divné bytosti, které na vás pořád blikají. Né hodinu nebo dvě, ale celý den, 7 dní v týdnu!

Určitě by to nikomu z nás nebylo milé a o to hůře reagují zvířata. Jsou podrážděná, nervozní některá i agresivní. Ještě horší je situace u goril, kdy upřený pohled u nich znamená výzvu k poměření sil. Objektiv fotoaparátu je tydy výzva k boji a s tímto vědomím by lidé měli k focení přistupovat a nikdy nefotit se zapnutým bleskem. No a že to jde i bez blesku dokazují fotky, které jsem pořídila při návštěvě.